Legenda o Latrovi a Schendonë

3. října 2006 v 22:23 | Mabfred |  Všehochuť
Tak jsem po více než dvou letech opět zavítal do žánru fantastické povídky a sepsal dvoustránkový pokus o legendu. Inspirace ze severských mýtů, klasické fantasy a ze života. Prosím o shovívavost... :-)


Daleko na travnatých pláních severu žil národ Vitů. Jejich Velkým Náčelníkem byl Gerr, syn Galrův, nejmoudřejší a nejsilnější z Vitů. Již mnoho let předsedal kmenové radě a svým lidem byl milován a uznáván. Gerrův syn se jmenoval Latr. Ač ještě mlád, ovládal jízdu na koni, meč i kopí jako málokterý válečník a planinách. Dělal čest jménu svého otce, který na něj byl patřičně hrdý.
Jednoho dne se Latr na lovu zatoulal příliš daleko od svých společníků. Lovili na východě své země, nedaleko hranic prastarého hvozdu Tallrienu, který byl obýván nevyzpytatelnými, tajemnými elfy. Latr zůstal za soumraku sám, a tak se rozhodl utábořit nedaleko okraje lesa, aby si mohl nasbírat dřevo a rozdělat oheň, který by jeho společníkům pomohl s jeho nalezením.
V noci, když seděl u ohně, chvíli spící, chvíli bdící, uslyšel zpěv. Zpěv beze slov, zpěv nadpozemského hlasu. Přenádherný zpěv, při kterém se Latrovy oči naplnily slzami a jeho srdce hořko sladkou touhou. Vydal se tedy za oním hlasem a vkročil do hvozdu. Nevěděl, zda spí, či bdí ani jak dlouho jde. K tajemnému hlasu se neblížil, ani nevzdaloval. Najednou, jako když vychází slunce, vyšla mezi stromy půvabná dívka. Její vlasy byly bohaté lány zlatého obilí, šaty utkány z měsíčního světla a při chůzi se snad nedotýkala země.
Latr zůstal stát, neschopen pohybu. Dívka na něj letmo pohlédla a pousmála se. Byl to pohled těch nejkrásnějších očí, jaká kdy Latr spatřil. Byla v nich veškerá krása a vznešenost hvozdu...
Mladík upadl do spánku, možná čarovného, možná úžasem nad tou krásou nebo jen z vyčerpání. Ráno se probral na mechu a pocítil dosud nepoznanou bolest a touhu. Toužil znovu spatřit dívku z předešlé noci.
Nečekal na shledání se svými společníky a okamžitě se vydal za svým otcem. Ten jej na svém hradišti přivítal, jako vždy, s radostí v srdci. Vyslechl trpělivě co mu chtěl jeho syn svěřit. Užasl nad tím co slyšel. Věděl o kom jeho syn mluví - o Schendonë, nejkrásnější z potomků Stvořitele. Užasl také, jak se jeho syn změnil - když mluvil o zpívající krásce, byl nádherný, plný síly tak jako dříve, ne-li více. Ovšem ve zbývajících chvílích byl jeho pohled pohaslý, úsměv prázdný a vypadal jako bez duše. Tak mu také začali říkat Latr "Kaisel", to znamená, Latr "Bezduše".
Věděl také, že bolest jeho syna je nevyléčitelná - pramenila z jeho touhy po Schendonë. Možná však existuje naděje, kdyby se stala ženou jeho syna... pak by jeho duše našla klid. Velký Náčelník se musel poradit s nejmoudřejšími muži ze všech kmenů národa Vitů. Dlouho dumali, radili se a hledali cestu, jak by mohl Latr získat Schendonë, nejkrásnější z žen. Zdálo se, že je nemožné, aby se náčelníkovu synovi kdy vrátila jeho dřívější síla. Až když se poslové vrátili od nejstaršího mudrce žijícího daleko na úpatí hor pokrytých ledem, který nikdy netaje, svitla opět naděje.
Srdce Schendonë by si mohl získat ten, kdo by jí přinesl slova pro její píseň. Ale ne ledajaká slova. Ta píseň musí vypudit slzu z oka elfí krásky. Pouze píseň jímavá tak jako její zpěv, je schopna dojmout nejkrásnější z dětí Stvořitele. Srdce prokletého mládence se zaradovalo - nekonečná bolest možná přece jen dojde konce.
Ihned se vydal na cestu, aby pátral po básníkovi, bardovi či minesengrovi, schopném napsat báseň, která by donutila přenádhernou Schendonë uronit slzu. Cestoval dlouho. Dny se pomalu měnily v týdny, týdny v měsíce a už byl na cestě bezmála rok. Avšak plamen stravující jeho srdce nepolevoval, ba naopak. Procestoval nesčetně osad, vesnic a měst, velká království i bezvýznamná panství, ale nikde nenacházel to co hledal. Našel nespočet básníků, kteří ho byli schopni rozplakat, ale nebylo to dost. Potkal mnohé bardy, kteří jej svými písněmi na okamžik ochromili, ale jejich verše byly v porovnání s písní Schendonë jen troud vedle pekelného ohně tryskajícího z nitra Matky Země.
Na své cestě se Latr dostal až daleko na jih, do města jménem D'šaí. Tam zaslechl zvěsti o šáhově dvorním básníku, který prý dokázal pouhou krásou slova přimět poupata vykvést. Vydal se tedy za šáhem, který jej, Latra Kaisela, syna Velkého Náčelníka národa Vitů, přijal se všemi poctami. Trpělivě vyslechl co měl mladík na srdci. Připustil, že by mu prodal svého básníka, ale výměnou požádal o korunu z lebky praobra Urga. Latr požádal, zda by nemohl slyšet básníkovy verše dříve, než se na čemkoli dohodnou. Šáh souhlasil.
Jediné jméno, které používal, bylo Básník. Byl otrokem a majetkem Šáha. Když začal recitovat své verše o květech v pouštním soumraku, o písku na zápraží a smutku skrytém za úsměvem, pocítil Latr opět nadpozemské vytržení. Pochopil, že to je ten, kterého hledá. Pokud nedokáže dojmout Schendonë tento Básník, pak to nedokáže žádný ze smrtelníků. Okamžitě se vydal na cestu za artefaktem.
Koruna z lebky praobra Urga, kterou na hlavě nosil jeho syn, panovník starých časů, kdy světu vládli obři a děti Stvořitele ještě neprocitly ze svého spánku, se nacházela v ruinách Urgova sídla. To dnes leželo na skále mezi písečnými dunami, ve které se proměnila zalesněná krajina dávné minulosti. Latr dobře věděl, že lebku hlídá Rirrfern, nesmrtelný vlk a obří společník, se kterým se o pradávný artefakt musel utkat. Nebojácně stanul tváří v tvář obludě a v zápase ji přemohl. Ušetřil však život nebohého stvoření a to se z vděku stalo jeho společníkem.
Výměnou za korunu získal do svých služeb Básníka. Vydali se ihned na cestu zpět do Latrovy domoviny. Básník takřka nemluvil, tiše a pečlivě naslouchal pocitům svého nového pána. A tak, když se chystali překonat hranice země Vitů, byla báseň hotova.
Latr si ji nechal přednést. Opět upadl do stavu neskutečného opojení citů. Oči se mu zaplnily slzami, srdce mu bilo radostí, aby se rázem zastavilo pod návalem smutku. Dokonce i Rirrfern uronil slzy dojetí. Posluchači se z opojení probrali až po několika hodinách. Latr se rozhodl okamžitě vydat na východ za Schendonë.
Utábořili se na okraji lesa a vyčkali příchodu noci. Latrovo srdce poskočilo, když opět uslyšel hlas přenádherné Schendonë. Vydal se za ní s Básníkovou básní v srdci a na jazyku. Hlasitě recitujíc, znovu a znovu bloudil okrajem lesa. Konečně spatřil elfí krásku procházet mezi stromy. Ta utichla, zaujata slovy neznámého cizince. Naslouchá jeho slovům, jedné sloce, druhé - celé básni. Latr na ni pohlédne a jeho srdce se zaraduje - po tvářích jí stékají slzy. Propadla něčemu, co nikdy nepoznala, a co poznal málokterý z elfů. Propadla lásce.
Družina se poté vydala na Gerrovo hradiště. Cestou je zastihly chmurné zprávy - Vitové jsou ve válce s černými trpaslíky z labyrintu podsvětí. Ihned po příjezdu se od svého otce Latr dozvěděl podrobnosti. Válečné štěstí se přelévalo z jedné strany na druhou. Teď bylo na straně trpaslíků, jejich armáda vedená králem Odronem se blížila k sídlu Velkého Náčelníka Vitů. Latr se rozhodl, že vyjede do boje v čele svých vojáků.
Nechali se s Schendonë ve spěchu oddat. Na slavnostní hostině měl Latr nejvýstavnější zbroj a nevěsta nejkrásnější šaty v barvě nebeského blankytu. Hned poté se vydalo vojsko vstříc nepříteli. Armády se setkaly druhého dne za úsvitu. Začala krvavá řež. Bojovalo se celý den. Latr spolu s obřím vlkem Rirrfernem projížděl bojištěm a hledal Odrona, krále černých trpaslíků, aby s ním svedl boj na život a na smrt. Když už se slunce sklánělo k západu a obloha se po vzoru své sestry země začala barvit krví, spatřil královskou zástavu.
Mladý syn Velkého Náčelníka se začal prodírat směrem k ní a ani nepostřehl, že jeho družina za ním zaostává, po boku měl pouze Rirrferna. Za chvíli stanul tváří v tvář Odronovi a jeho družině. Ta se na něj vrhla, ale Latr poháněný nově nabytou touhou po životě, se s nimi vypořádal. Odron ale využil Latrova boje se stráží a vystřelil na něj ze své kuše otrávenou šipku a zasáhl mladíka do nohy. Tomu se povedlo srazit trpasličího krále ze sedla, ale poté začal jed působit a Latr padl na zem. V tu chvíli zasáhl Rirrfern a obří čelistí rozdrtil trpasličího krále a roztrhal i jeho zástavu. Mohutně zavyl hlasem plným smrti a zmatení trpaslíci se dali na útěk.
Hrdinná šelma popadla umírajícího Latra a uháněla zpět k jeho novomanželce. Tu našel při východu prvních hvězd v zahradách pod hradbami hradiště. Nebohého mladíka položil na zem k jejím nohám. Poslední co spatřil Latr před smrtí byla tvář přenádherné Schendonë s korunou hvězdné oblohy. A přenádherná Schendonë podruhé v životě plakala. Začala zpívat.
Zklamaná a osamělá Schendonë, zlomená, přesto stále nejnádhernější z dětí Stvořitele, se vrací do elfího hvozdu daleko na východě. Noc co noc se prochází mezi stromy a zpívá nejkrásnější a nejsmutnější píseň, jakou kdy zaslechlo ucho smrtelníka. Kdo ji zaslechne, nikdy již nespatří tváře svých blízkých víc...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 veronika veronika | 25. listopadu 2006 v 13:34 | Reagovat

Je to opravdu skvělé!!Jo,proč mi už neodepisuješ na meil?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama