Září 2006

Moře

29. září 2006 v 20:43 | Mabfred |  Básničky
Bezbřehý pocit omývající kotníky mých noh,
snad i ta voda ví, co mne potkalo,
óh,
padá temnota
a bolest je všude okolo...

Na břehu moře,

stojí muž.

Svírá ho hoře,

jeho ruce zase nůž.


Nemysli...

Nad smutnou hlavou,

mraky jak z oceli,

pustinou plavou,

rány se zacelí?


Nevěř...

Krvavé ruce,

omýt si v moři,

Krvavé ruce!

Utop se v hoři!


Nebuď...

Bezradná tvář,

západ se rozjasní,

ohnivá zář,

domove, pohasni!


Nehoř...

Kamenný sráz,

bezpečné pobřeží,

dolů jde snáz,

do nebe poběží.


Nevracej se...!

...Objímá mne beze studu tichá a studená milenka,
v objetí ztrácím dech,
óh,
padá temnota,
zdřímnout mne nech...

Blog má rok

22. září 2006 v 18:21 | Mabfred |  Všehochuť
Tak se mi podařilo psát rok, víceméně kontinuálně blog, ve kterém jsem prezentoval své "výtvory".

Odkaz na půlroční výročí (blog je zaregistrovaný od 22.9., ale první příspěvek je až z 26.9.)

Od počátečního záměru jsem se dramaturgicky poněkud odklonil, ale k mé spokojenosti...
Snad sem ještě někdy něco přidám.
Možná taky ne, tak už to chodí.
Tak za půl roku zas.

Bloguji tedy jsem

19. září 2006 v 20:46 | M. |  Všehochuť
Tak tedy...
V současné chvíli se nacházím v Brně, kde jsem v pondělí zahájil studium. Konečně se mi povedlo si na koleji nastavit bezdrát, takže můžu zase blogovat. Ale neměl jsem moc chuti a inspirace na to psát básně. Zato jsem napsal koncept povídky, kterou bych chtěl v dohledné době dokončit a publikovat nejspíše zde. Doufám, že jsem to právě nezakřikl :-)
Přeji zdar a štěstí všem studujícím!

Kratičká

12. září 2006 v 21:16 | M. |  Básničky
Bez práce nejsou koláče,
bez lásky není odpuštění,
kdo nemá srdce nepláče,
a tohle se jen těžko změní.

Za okny umírá čas

4. září 2006 v 19:36 | Mabfred |  Básničky
Za okny umírá čas
a nade mnou visí křídla touhy,
byla tu včera a přiletí zas,
neradno rozhněvat Bohy.

Kope a křičí rodící se ráno,
ale přesto mu stelou ve hvězdách,
lešení už je rozebráno,
na sochu poezie pomalu sedá prach.

Bezbarvé světlo hebkých pavučin
lehce zašimrá pod nosem,
na hlavě šátek maminčin,
vždyť její moudrost mě provází i sem.

Znavení muži na polích vědy,
též chystají se do peřin,
o dívkách bílých, jak z mořské pěny,
nádherné sny jim závidím.

A básník, sám jak v plotě kůl,
unaven, si boty zul.