Leden 2006

Klopýtám noční ulicí

23. ledna 2006 v 17:28 | Mabfred |  Básničky
Klopýtám noční ulicí,
přes podrážky cítím kočičí hlavy,
na obloze měsíc,
pryč jsou polední davy.
Náhle zavíří vzduchem dunivé rytmy.
Přes všechno osvětlení oděná do tmy
zavolá na mě.

Nezná slitování,
nemá srdce.
Ke mně, nebožákovi, blíží se prudce.
Místo abych okamžitě vzal nohy své na ramena,
stojím tam jako solný sloup,
má mysl je zmámená
pohledem na ní.

Roztahuje plášť jak křídla.
Nehybná tvář, přesto slyším její slova,
proč ten Hněv a proč ta Zloba?
Pomalu mne objímá, nemá naspěch.
Obklopují mě perutě nicoty,
rozpouštím se,
splýváme.


Teď už budeme navždy spolu

Ty a Já

Pokrytče...

Lampo se zčernalým knotem

15. ledna 2006 v 19:54 | Mabfred |  Básničky
Lampo se zčernalým knotem,
zhaslas.
Náhle se setmělo,
stíny se prohloubily,
přiblížili se běsi a noční můry.
Říkáš,
Že mám právo cítit se zrazený,
ale co ty víš o spaní na zemi?
Že je to jen tvoje vina?
Copak je pěšák vinen tím, že padne?
Kdepak, nejen Tvé myšlenky byly zrádné.
I já jsem zapochyboval,
vložil jsem ruce do Tvých ran,
pak při každém zaváhání tou vzpomínkou jsem býval hnán.
Nemůžu a nechci proklínat beznaděj,
protože naděje je jediné co mi zůstalo.

Dokud po nebi plují mraky,
Dokud vyvěrají prameny,
nejsem sám.

A třeba jednou napíšu milostnou báseň,
A třeba o mě a o milované dívce,
A třeba...
Třeba už nebude o Tobě.

Kapky rosy Ti padají do klína

14. ledna 2006 v 10:32 | Mabfred |  Básničky
Kapky rosy Ti padají do klína,
směji se,
už to začíná.
Přichází ráno
a my
máme mezi stébly rozestláno.
Ležíme spolu v trávě,
dva spacáky,
dva úsměvy -
jedna bytost,
jedna řeka myšlenek.
Kapky rosy Ti padají do klína,
směji se,
zase mi to začíná.
Bez možnosti na návrat
řeknu ta slova:
Mám Tě rád.

Citový výlev

10. ledna 2006 v 15:36 | Mabfred |  Básničky
Omluvte tento citový výlev, ale muselo to ven...

Myslel jsem, že už jsem zdravý,
že jsem z toho venku.
Pak jsem náhle uviděl Tvou fotku,
smála ses
a ozvaly se metastáze v mém srdci.

Běda, ještě nejsem vyléčen.

Už je to tak dávno...
Zde je historie mojí choroby:
Na Začátku jsem myslel, že to přechodím.
Ale byl to bláhový pokus,
jako bych chtěl přechodit ztrátu ledviny.
Pak přišel první záchvat.
Moje srdce muselo na hospitalizaci.
Na jednotce intenzivní péče nebylo místo,
tak ho dali k ležákům.
Chodil jsem ho denně navštěvovat
a nosil jsem mu bonboniéry.
Sám jsem užíval jen antigynotika a feromonové kapky.
Doktoři chtěli operovat,
srdce mlelo z posledního a hrozilo,
že uteče se sestřičkou Pavlou.
Pavla si jen hladila lokny a uculovala se.
Na Vánoce srdce pustili domů.
Tam se jeho zdravotní stav zlepšil k nepoznání.
Rozjelo to, jako nikdy.
Brzy nám došla sedativa.
Tak jsem mu dal přečíst knihu o tom,
jak se dva milují a zemřou.

Vše se náhle vrátilo do normálu.
Pan Primář byl šťastný, Pavla byla šťastná, že je šťastný pan Primář, a já,
že mám zdravé srdce.
Až do dnešního odpoledne.

Viděl jsem Tvou fotku.
Směješ se, jsi krásná.
Beze mě.
Dostal jsem infarkt.
Nehrozí i Tobě?
Nebo jsi imunní?
Nádherná bacilonosička?
Zlomené srdce, bohužel, nejde sdrátovat, tak jako prasklý hrnec.
Někdy si to srdce zlomíme sami špatnou životosprávou, takže pozor!

Nezralý básník varuje:
"Láska může způsobit srdeční potíže!"
(Ale i stavy beztíže, tak jako každá droga...)

Návrat

3. ledna 2006 v 16:36 | Mabfred |  Básničky
Ztracená duše se vrací domů,
nikdo ji nepoznává,
jen stíny mrtvých stromů.
Hledá své dětství,
svou kolébku.
Nachází jen cáry, roztrhané peřinky
a Yorickovu lebku.

Kam jsem odešel?
Proč jsem se vrátil?
A Kam?

Jsem jen jeden z mnoha,
jen další Nic, který se ztratil.